ŽÁBA NA PRAMENI, o.s.
rozcestník hlavních aktivit a projektů
osvěta, vzdělávání, kulturní aktivity,
vyrovnávání šancí žen a mužů,
rozvoj občanské společnosti

Rozhovor s Arnoštem Goldflamem a Petrou Goldflamovou-Štětinovou 

24. 06. 2006, rubrika: Žabí rozhovory
 

Arnošt Goldflamotec, manžel, režisér, herec, dramatik, spisovatel, pedagog
Nemůžu žádat, aby se mi někdo obětoval
Ženy jsou různorodá individua
Strana žen je hanbou ostatních politických stran
Nejlíp se prý těhotným uklízí vsedě na bobku:-)

Máte spoustu rolí. Jste režisér, herec, spisovatel, pedagog, manžel a otec. Která role je pro vás nejsnadnější?
To je trošku potvorská otázka. Protože tady ani nejde o to, která role člověku sedí, nejde ani o to, aby to byla role. Člověk, když něco dělá, a chce-li to dělat dobře, tak k tomu vždycky přistupuje s určitou pokorou. Záleží na povaze, jak se s tím vyrovná. Když mě čeká nějaká práce, nebo role, tak mám vždycky strach, že budu třeba špatným otcem, manželem, čili, když to tak řeknu, já jsem trošku úzkostný. Já nejsem ta správná osoba, která si umí vybrat, co je vlastně nejsnazší. Jedině snad, když nejsem závislý na okolí, na hercích, rodině a tak, tak se cítím nejsvobodněji. A to je při psaní. Protože tam nejsem nikomu zodpovědný. Když se to nepodaří, tak to vyhodím.

A která role je tedy pro vás nejtěžší?
Nejtěžší jsou všechny role, kde můžete nějak ublížit, zdržet, otrávit, zkomplikovat život někomu jinému.

Jaké byly ženy, které vás ovlivnily? Třeba Vaše maminka a babička?
Víte, to je zase potvorská a těžká otázka. Já jsem velice miloval svou maminku. Ona bohužel zemřela dříve, než měla. A já jsem byl vždy a dodnes jsem dost dětinský a moc věcí si potřebuju s někým probírat. Vždycky potřebuju s někým konzultovat, jestli je to dobrý a tak. Moje maminka umřela ve „svatém“ týdnu, když jsem maturoval. A to pro mně bylo brzy. Já jsem trošku opožděnej. Tata (my na Moravě říkáme tata kratce) byl pragmatik, nezajímal se o umění, což bylo dobře, já v životě potřebuju i tuto polohu. Ale kdyby byla jen tato poloha, to by nebylo dobře.
Maminka byla založena hodně citově. Milovala hudbu, knížky, hodně to vnímala a tak nějak citově mě vedla tímto směrem. Měl jsem ji strašně rád a hodně mých her a povídek je věnováno mamince. Často se tam vyskytuje postava maminky a smrti. Smrt bere maminku ze života.
Moje babička byla naprosto kuriozní osoba. Část života strávila s mojí maminkou u Lvova, kde byly za války schované za skříní. Vycházely jen v noci a když v té rodině, kde se schovávaly, byla návštěva, nemohly se ani vyčurat. Prožily těžké roky. Po válce moje maminka přijela do Čech za mým otcem, ovšem přijela s tetou i s mojí babičkou. Babička neuměla česky, mluvila polsko-jidiš-hatlamatilkou. Ona ale byla fantasta, pohádkářka. Napsal jsem několik povídek, kde je předobrazem moje babička, třeba Standova babička 1 – 5. Vyprávěla mi strašidelné příběhy, které si evidentně zčásti vymýšlela, což jsem si uvědomil až v dospělosti.

Tenkrát jste tomu věřil?
Tenkrát jsem tomu všemu věřil. Ona přišla o syna a vzpomínala na něho originálně. Byl kuřák a ona milovala vůni kouře. Vytáhla partyzánky nebo Lípy a já musel vydechovat kouř – já jako malý kluk v první třídě, protože ona nekouřila. Velmi těžko se ten prvek ze života ztrácel. Já jsem člověk emotivně velmi založený a tak mi to trochu zůstalo, naštěstí.

Model rodiny vašich rodičů byl tradiční? Patriarchální?
Ano, byl tradiční.

A vy vedete svoji rodinu v podobném duchu?
Myslím že ne a určitě by vám to moje žena potvrdila.

To by bylo skvělé. A není tady někde?
Není, ale zeptáme se jí. Já asi z reakce na tatův způsob vedení rodiny a asi taky z touhy po mamince a taky trochu z mladické opozice vůči otci jsem si říkal: já to budu dělat jinak. Takže v mojí rodině je mi žena partnerkou. Myslím si, že to tak u nás funguje, ale abych to nezakřiknul. Funguje to tak, že všechno konzultujeme a snažíme se řešit to spolu. Ovšem není to jednoduché a stojí to čas a energii.

Co vás vedlo k rozhodnutí stát se znovu ve zralém věku tatínkem a vzdát se zase na čas klidu a pohody?
To není ani tak, že by člověk učinil nějaké rozhodnutí. S mojí paní jsme byli nějakou dobu spolu, ona je mladší. A v tom vztahu záleží na tom, zda chcete být centrem toho vztahu, nebo ne. Já myslím, že na to nemám právo. Samozřejmě, že by mně bylo líp v lůžku pohodlí, pěkně se vyspat, nevstávat v noci, nemasírovat bříško miminku, znáte to všechno. Ale já nemůžu žádat, aby se mi někdo obětoval. Vlastně to bylo tak: zkusme to a uvidíme, kolik budu mít energie a jak to budeme zvládat. Já naštěstí jsem tu energii měl a mohl v noci s klukem vstávat a za zpěvu pochodových písní s ním chodit. Na druhé straně musím říci, že je to velmi namahavé. Ale ta láska, kterou to dítě dává, a jak my si s tím klukem vyhrajeme, to je radost. A jak on objímá a hubičkuje, nebo přijde do postele, to všecko samozřejmě bohatě vyváží to, co člověk do toho vloží. Takže to ani nebylo rozhodnutí, byl to přirozený vývoj a zákonitě to k tomu dospělo.

Ve vaší pohádkové knížce Tatínek není k zahození mám někdy pocit, že velmi vnímáte duši ženy – maminky, která je celý den s dětmi doma. Je péče o Otoníčka pouze v režii vaší ženy, nebo jako tatínek opravdu nejste k zahození? A čeho všeho jste v roli tatínka schopen, vedle čtení pohádek a hraní si s ním?
Víte, já to těžko můžu říct, protože to se řídí taky tím, jaký má kdo pocit. Někdo vám řekne: já si s dětma hraju hodně, a zeptáte se jeho ženy a ona řekne: jo, když je jednou za týden doma, tak si s nima chvilečku pohraje. Čili já můžu říct jenom to, že moje žena je scénografka, občas dělá se mnou představení, dělala ilustrace k té mojí knížce, pracuje i s jinými režiséry.

To stíhá všechno a stíhala to, když byl synek malý?
Něco málo stíhá a pokud jde o práci, nezastavila úplně všechno. Já do hospody nechodím, kromě té práce žádného koníčka nemám, ta práce sama je mi koníčkem, takže jsem dost doma. A když su doma, tak se snažím s klukem být, jak je to jen možné.

Každá pohádka ve vaší knížce Tatínek… končí z feministického pohledu trochu dráždivě – opakujícím se vzkazem, že tatínek je šikovný a silný a není k zahození. A co maminka?
Ono v těch pohádkách je o mamince hodně. Tam se mluví sice o tatínkovi, on to vypráví, ale v pozadí je celá rodina. O mamince se tam mluví se vší úctou.

Změnila se nějak podoba vaší soušasné role tatínka oproti vašemu prvnímu „angažmá“? Máte teď tu roli nastudovanou trochu jinak?
Ne ne, vůbec ne, já jsem v prvním manželství dva kluky zdědil a měli jsme potom spolu dcerku. A to je tak, já jsem rodinný typ, mám rád, když sedíme spolu, vykládáme si. Byl jsem s nimi rád, ale to by vám musela říct dcera. Pár let už ale uplynulo, dceři je šestadvacet a kluci jsou velcí, a tak už nevím, jestli jsem si tenkrát uvědomoval, že si to užívám. Dneska si to uvědomuji. Když si s klukem hrajeme hodinu, tak já i on řekneme nahlas „teď jsme si hezky pohráli, to bylo dobrý“. Tehdy jsem to neklasifikoval. Nekonstatoval. Teď to konstatuji. Asi proto, že když už je člověku víc let, tak neví, kolik je mu ještě dáno, aby si to užil.

Co si myslíte o ženách, co vás na nich štve, co se vám líbí?
To je trošku špatně položená otázka, protože jakmile bychom takto začali rozlišovat, najednou by to vypadalo, že jsme dva živočišné druhy. Já si něco myslím, mravenec si něco myslí…jo ale já si nemám co myslet o ženách jako o celku, já to vnímám jednak jako partnerský vztah a jednak že to jsou různorodá individua. Takže s některou ženou si mám co vykládat, můžu k ní pocítit i nějaký citový vztah, s některou ne.

Myslíte si, že je u nás role matky, ženy v domácnosti dostatečně společensky a finančně oceněna?
Myslím že není. Společnost by měla být taková, aby udělala všechno pro to, aby taková žena nebyla nijak hendikepovaná.

Zažil jste na vlastní kůži s manželkou na mateřské dovolené nějakou situaci, kdy se necítila dobře? Jak jí bylo, když dostávala „honorář“ 2.500,- Kč za svou roli matky?
Kdyby žena byla sama, tak s tím finančním ohodnocením opravdu nevím, co by si počala. Ale my jsme do toho šli spolu, takže já se musím víc starat, abychom měli finanční zajištění. Nejde ale jenom o peníze. Problém je, že žena na mateřské je většinu dne osamocena, málokdo jí pomůže, problém je v tom, když člověk cestuje – je jedno, jestli žena nebo muž – prostě rodič, s kočárkem je to u nás všude problém. Někde je vchod úzký, v metru jsou schody, problém je na úřadech, v restauracích.
Moje žena měla nějakou knížku a tam bylo, co má žena dělat, než jde do porodnice. Bylo tam například napsaný, že je dobré připravit mužovi zásobu jídla do lednice. Už ta představa ženy před porodem, vlekoucí tašky s jídlem…potom že musí být domov uklizen, a že se nejlépe s bříškem uklízí v sedě nabobku, žena se sune, protože už nemůže klečet….
Nemluvě o tom, že ženy s dětmi jsou diskriminovány v práci, finančně, sociálně atd. Není to tady v pořádku.

Jak vnímáte poslední dobou diskutovaný nedostatek žen v politice? Je jich zhruba patnáct procent. Je to málo?
To je spíše otázka na nějakého sociologa.

Ale mě zajímá, jak to vnímá Arnošt Goldflam.
Tak samozřejmě, že jich je tam málo, chybí tam. Otázka ale je, jestli ta politika tak, jak se praktikuje, je žen důstojná? Protože když mají ženy děti, tak ony se ty hodnoty trošku přesunou. A druhá věc je, že podmínky nejsou nastaveny pro političky. Mělo by to fungovat tak, aby si žena mohla dovolit jít do politiky, a přitom aby na to nedoplatila rodina. Muži jdou do politiky a věnují se tomu, slušně si vydělají, ale jejich žena a rodina to vlastně odnesou. A to si žena nemůže dovolit.
Další věc je v hodnotovém žebříčku. Politika funguje jako služba, ale taky vláda veřejnosti. Ale má žena takovou ambici? Chce dělat kariéru? Je ten tvor, který touží po moci? Oni chtějí udělat pozitivní diskriminaci nebo si dají pár žen na kandidátky, ale to nic neřeší. Musí to být nastavené tak, aby to ženám stálo za to. Aby na to měly čas, aby měly podmínky. Pak se můžeme divit, že nejsou v politice. Teď se jim divit nemůžeme.

Nedávno vznikla strana žen Rovnost šancí a její představitelky říkají, že už čekaly dlouho, a že už to teď chtějí vzít do svých rukou, ty podmínky si samy vytvořit. Že už není na co čekat a že mají vůči svým dětem povinnost začít vše měnit…
Myslím, že to vlastně není dobrý obrázek, že si ženy musí zakládat stranu, aby si vybudovaly svůj prostor. To je špatně. Mělo to už dávno vzejít od mužů, mělo to být v programech stran, aby ženy měly svůj prostor, jistoty, rovnoprávnost…to, že si ženy musí v roce 2005 zakládat svou stranu, je hanbou ostatních politických stran.

Petra Goldflamová – Štětinovávýtvarnice a scénografka, maminka Otto – Antonína (6let), manželka A.G.

Každý vztah stojí na komunikaci.

O všem se bavíme, radíme a úkoly si rozdělujeme podle času a schopností...

Když jsem mluvila s Vaším mužem, trochu jsem Vám záviděla. Ne Arnošta Goldflama, známého umělce, ale muže, který má potřebu si se svou ženou o všem povídat, muže, který si cení a uvědomuje každou chvilku, kterou může trávit se svojí rodinou, nemající potřebu nikam utíkat, unikat…Až mi to přišlo trochu pohádkové…Jak je to podle Vás?
Tak můj muž pořád pracuje, takže opravdu každá naše společná chvilka je vzácná. Ale to je možná na tom zase to dobré. A o to víc si myslím, že spolu musíme komunikovat, když už jsme zrovna spolu, abychom si stihli říct, co všechno se stalo.

Znám muže, kteří také pořád pracují a právě proto doma prostě už nekomunikují, chtějí klid. A myslím, že většina žen, hlavně když jsou třeba celý den doma s malými dětmi, touží především po tom, aby s nimi muž večer mluvil. Takže z tohoto úhlu pohledu se mi jeví A.G. téměř jako dokonalý manžel.
Smích… No musíme se domlouvat, protože jsme zjistili, když někdy nebyl čas, byli jsme unavený,nebo jsme se bavit prostě zapomněli, tak to nebylo nikdy dobrý. Najednou jsme zjistili, že něco nefunguje a od toho se odvíjejí další problémy. Protože když jeden nevěděl něco, co navazovalo na něco jiného, tak se to pak sypalo….Ted víme, že se musíme vyloženě hlídat, že se musíme snažit věci probrat.

Já myslím, že každý vztah stojí na komunikaci. To je nejdůležitější.
To s Vámi souhlasím a asi nejsem sama.

Když jsem četla knihu Vašeho muže Tatínek není k zahození, měla jsem pocit, že A.G. docela chápe duši maminky, Vypráví s něhou o mamince, která je s dětmi doma a má už toho někdy docela dost a ráda by šla třeba s tatínkem taky někdy třeba do divadla, To jsou pro děti docela podstatné informace, které v pohádkách prostě nebývají... Jaký je tedy A.G. v praxi, když ta teorie mu jde tak hezky? Jaké to bylo, když jste byla doma s malým Otoníčkem?
Tak byla jsem doma, zvolnila jsem trochu tempo, ale úplně jsem pracovat nepřestala. Dělala jsem kostýmy pro divadlo, takže to bylo dobré, když byl syn miminko, brala jsem ho s sebou, on v dílnách nebo při zkouškách. Teď už je větší, ale je pořád moc hodný. Teď už to jde, už chodí do školky, ale chodí i velmi rád na zkoušky do divadla. Nesmím zapomenout, že mám úžasnou maminku, která pohlídá kdykoliv.

Taky jsem v tom období běhání do divadla s miminkem potkala spolužačku, která se vdala do Kanady. Měla s sebou dvě malé děti a já se ptám – co tam děláš? A ona řekla – rodím děti. Já byla tak zmotaná, že mne nenapadlo, že je s těmi dětmi doma a zeptala jsem se – ty jsi porodní asistentka? Ona že né, ale že se stará o své dvě děti. Ale já jsem byla ráda, že jsem mohla s Otoníčkem pořád dělat. Nevím, jestli bych to doma vydržela.

A jaký je tedy ten tatínek A.G.?
Tak on mi třeba dovolí Otoníčka vzít na tu zkoušku. Smích… Ale nesmí moc vyrušovat.

Takže vy jste tam oba v práci, pracujete na jedné inscenaci a kdo se tedy stará, když Otoníček něco potřebuje, vyrušuje a tak?
No pan režisér samozřejmě potřebuje klid.

Takže vy jste tam maminka a scénografka a on režisér?
Tak chtěl by, ale to nejde mu to. On je moc hodný. Na kázeň jsem spíš já. Klidně řeknu seď a mlč. Ale to Arnošt neumí. Je mnohem „hodnější“,než já, ale tím pádem si ho třeba sám do práce častěji vzít nemůže.

Jaký si myslíte že vnímá obraz maminky a tatínka váš synek?
Tatínka určitě vnímá jako něco vzácného. Asi jako většina dětí, kde tatínek musí hodně hodně pracovat, aby rodina přežila, i když se i ta maminka třeba částečně také snaží, ale většina starostí je na ni. A ty tatínkové prostě z toho vychází jako hodnější, vzácnějsí.

A maminky jsou přísnější, protože jinak by je děti neposlouchaly a nic by maminky neudělaly. Ale určitě vidí, že se o všem bavíme, radíme a že si úkoly rozdělujeme podle času, nebo schopností.

Takže on to bere, že tatínek i maminka pracují, ale tatínek víc?
On to bere tak, že pracujeme všichni tři. Že nám pomáhá. Při minulé zkoušce říkal manželovi: „Tati, kdybys už nemohl, já to za tebe dodělám!“

Ptala se Dana Radová

Den v triku